Historie školy

Ze zprávy pana starosty Miloše Konečného k příležitosti 200 let školství.

Vážení bývalí žáci zdejší školy, vážení spoluobčané – rodáci sešli jsme se dnes v naší malé vísce, abychom se společně rozpomněli na dobu vašich školních docházek, na spolužáky, na naše učitele a učitelky a na vše co souvisí s naší školou a školstvím, které má své pevné místo u nás již 200 let. Ne vždy tomu tak bylo, aby se dětem dostalo základního vzdělání, neboť školy byly až ve větších městech a vydržování žáka na škole nebylo lacinou záležitostí. Tak zaniklo mnoho talentovaných dětí z vesnic v davu ostatních rovněž nemajetkových.

Měl-li pak někdo štěstí, že si jeho nadání povšiml vzdělaný milovný šlechtic, nebo aspoň na přímluvu pana faráře, kteří mnohdy tyto nadané děti i na školách vydržovali, dostalo se nemnoha dětem z vesnic patřičného vzdělání. Tito si pak na své živobytí přivydělávali doučováním dětí v měšťanských rodinách.

K zlepšení stavu ve školství u nás se dostalo až za panování císařovny Marie Terezie, kdy došlo k pronikavým změnám ve školských reformách. Podle nich byly v 70tých létech 18.náctého století zakládány ve farních vesnicích nebo menších městečkách jedno nebo dvojtřídní školy triviální, na nich se vedle čtení, psaní, počítání a náboženství učilo i základním vědomostem hospodářským. Školní docházka byla 6ti letá,  to od 6 let věku dítěte, ale na vesnicích mohly být děti v době polních prací docházky zproštěny – mívaly „úlevy“. Dozor nad těmito školami museli vykonávat místní faráři. Počet škol po této reformě značně vzrostl. Z té doby jsou i u nás učiněny první kroky z vyučování jak se dále dozvíme.

Obecnému školství věnoval velkou péči i císař Josef II. Jeho vláda horlivě usilovala v doplnění sítí triviálních škol, i v pravidelnou školní docházku. Duchovenstvu pak bylo uloženo působit z kazatelen na lid. Odpor rodičů ke škole byl lámán citelnými tresty a pokutami. Učitelům byl stanoven plat, včetně obecního pozemku. Plat učitelův byl 130 až 150 zlatých ročně. Vysloužilým učitelům byly vyměřeny penze a učitelskému stavu poskytnut i určitý společenský respekt. Při vyučování se mělo využívat názorné metody, učitelé měli s dětmi nakládat mírně a tělesných trestů se mělo používat jen v krajních případech. Školy měly šířit pěstování ovocných stromů, morušnictví a zakládat nové ovocné školky. Všechny tyto dobře míněné Josefínské reformy se jen pomalu užívaly a po smrti osvíceného císaře (rok 1790) se jich mnoho nedbalo. Kvalifikovaných učitelů bylo málo a staří učili, jak uměli. Kvalifikovaných učitelů bylo málo a staří učili, jak uměli. Učení bylo tehdy mnohem obtížnější jak dnes, učilo se německému písmu kurentce-švabachu, jenž je obtížnější než latinka. Také počítání vyžadovalo velké pozornosti a dobré znalosti měr a vah, které tenkrát nebyly založeny na jednotné desetinné soustavě. Tehdejší zlatý neměl 100 nýbrž 60 krejcarů, sáh měl 6 stop a stopa 12 palců, libra měla 28 loktů. Vypočítat správnou cenu zboží v této soustavě bylo pro děti jistě nesnadným úkolem. Takto se učilo po mnoho let.

Začátek vyučování u nás se uvádí léta 1790-95, v této době zde začal vyučovat Jan Czapla ze Samotišek u Olomouce. Czapla byl v Kladrubech obecním kovářem a také se o něm ví, že uměl dobře kamna a pece stavět. Jeho vedlejším zaměstnáním bylo vyučování dětí. Z počátku vyučoval děti na gruntě Hadašovém č. 31, kde byla světnička pronajatá a též dříví dodáváno k otopu. Dětí nebylo mnoho, tak k němu chodily i děti z Němetic. Za dítě dostával dva groše platu za měsíc a od zámožnějších rodičů i nějakou stravu. Povinnost přispívat na školu bylo až později zakotveno ve smlouvách majitelů gruntů jak v Kladerubách, tak v Němeticích, kteří posílali děti do školy. (V Němeticích pak škola postavena v roce 1888).

Za pana Czaply pak okolo roku 1815 postavená na návsi škola dřevěná č. 72. Na její stavbu přispělo Arcibiskupství Olomoucké, obec hradila jen část nákladů. Czapla měl několik dětí, dvě dcery zůstaly v Kladerubech. Jedna se vdala za kováře a jedna za sedláka (viz. rozdělení gruntu č. 37). Czapla zavedl v roce 1814 školní matriku a vedl ji na ten čas ve vzorném pořádku.

V roce 1836 Czapla onemocněl a jeho pomocníkem pak byl Florian Hauslev. V roce 1843 dne 2. ledna pan Czapla zemřel (*1765). Florian Hauslev také privátně vyučoval děti Barona z Hohle v sousední Choryni. Na přímluvu pana Barona se dostal do Olomouce na školu, kde byl rektorem. Když odcházel z Kladerub, měl prohlásit „Kladeruby byly mým štěstím“. Za Floriana Hausleva byl pořízen zápis do věžičky Kladerubské kaple, jehož opis je dochován. Kladrubská kaple na návsi je z roku 1843. Počátkem školního roku 1844 přišel do Kladerub z Mohelnice nový učitel Jan Niltsch. Učitelský plat nestačil k jeho obživě, neuměl a snad ani nechtěl se polním hospodářstvím zabývat, proto žili velmi nuzně. Žena jeho byla dcerou koželuha z Mohelnice. Děti jejich chodívaly po vesnici hlady a prosily o mléko, chléb a jiné potraviny. Sám byl nemocen a zdraví měl chabé. Za smutných těchto poměrů zažil v Kladerubech málo radosti, vyučoval zde do roku 1858. Zemřel dne 9. ledna 1858 ve věku 60ti let. Vdova po něm až do své smrti v roce 1869 pobírala z obecní pokladny roční penzi 26 zlatých.

Po smrti Niltschově byl jmenován učitelem v Kladerubech Josef Šildberger rodem z Kelče, před tím učil v Zámrskách a v Malhoticích a dne 20. července se do Kladerub přistěhoval. Za jeho působení byla postavena škola nová na původním místě (v roce 1869) byla již zděná – břidlicí krytá. Náklad na stavbu vedla obec sama. K pokrytí nákladů odprodáno polností obecních za 1692 zlatých. K tomu přispěly Němetičtí 400 zlatými. Stavba byla provedena nedbale tak, že se musela v roce 1876 znovu překrývat. Nová břidlice stála 167 zlatých. Na tento náklad Němetičtí ničeho nepřidali. Po dobu přestavby se vyučovalo v kapli.

Učitel Šildberger nevyhověl požadavkům zákonitým o doplňovací zkoušce pro reálie z roku 1871, které byly předepsané a nežádal ani o odpuštění, proto nemohl vykonávat funkci učitele. Bylo mu navrženo podat si žádost o penzi. To učinil vida nezbytí v září 1882 a byl přeřazen do výslužby s 300 zlatými penze ročně. Zůstal nadále v Kladerubech, kde si zakoupil domek č. 2 od majitele Zahradníka. Jeho pozdější špatnou situaci popisuje Metoděj Jáhn v povídce „rozpadlé kulisy“. Metoděj Jáhn učil v sousedních Komárovicích v létech 1901-1919. Na komárovické „štaci“ navštívil tohoto starého učitele. Šildbergr zemřel 1. února 1904 ve věku 82 let. Vdova – jeho žena Veronika po něm pobírala ročně 600 korun penze. Měli dvě dcery, jedna si vzala pana Bezděka, druhá pana Gerlu č. 28. Osud rodiny Gerlovy je znám v souvislosti velkého požáru v roce 1898 na horním konci Kladerub, kde Gerlovi také vyhořeli. Po požáru bez prostředků se odstěhovali na č. 2. k rodičům manželky Mařeny učitelovy, kde žili ve velmi stísněných podmínkách.

Počátkem školního roku 1882-83 byl v Kladerubech ustanoven podučitel Karel Kahlíg z Poličné dekretem vysoké c. K. zemské školní rady ze dne 24. července 1882 a složil 8. srpna toho roku předepsanou přísahu. Nastoupil službu učitelskou dne 1. září 1882. Byl před tím po tři léta podučitelem na dvojtřídní obecní škole v Poličné. Nastoupil do Kladerub dle II.třídy platu učitelského – 500 zlatých ročně. To po odrážce užitku z polností a obnosu 2 zlaté 62 a půl krejcarů v hotovosti činí 497 zlatých 37 a půl krejcaru. V tu dobu byl ještě svobodný a do Kladerub s ním přišla i jeho maminka a jak pamětníci vyprávěli, uměla jen málo česky. Roku 1882 dochází do školy 70 žáků místních a 45 žáků z Němetic. Za působení učitele Kahlíga se škola opět přepracovala, hlavně byt učitelův. Po dobu adaptace pobýval učitel s rodinou u č. 65 Muchovo Hromadovo. Toto nouzové opatření zlepšilo jen prostředí školy, ale prostoru se mnoho nezískalo, takže se na přelomu století jeví budova školy školní inspekci pro množství docházejících dětí jako nevyhovující. Třeba, že žáci z Němetic již do Kladerub nedochází, vyučuje se ještě ve výminku č. 98 v Kundrátovém. Při učiteli, později řídícím, se vystřídalo několik učitelů a učitelek. V případě nemoci či jiného zaneprázdnění vyučovali část žactva také odpoledne. Tento stav se školní inspekci vidí pro množství docházejících dětí jako nevyhovující. Po jednání místní školní rady a obecního zastupitelstva, jež se stavem školním na svém zasedání zabýval, došlo větším počtem hlasů k návrhu postavit školu novou na novém místě. Z jednání byly navrženy tři místa, kde by mohla škola stát. K datu 8. října 1910 byly na těchto místech vyhloubeny jámy 2 m hluboké k posouzení terénu. Toho dne přijeli do Kladerub: c. K. okresní hejtman Karel Veliš, školní rada a okresní školdozorce pan Kroutil, c. K. okresní školní lékař Josef Zelenka a ing. František Kadlíček z Nového Jičína. Za obec byli přítomni: Jan Bartošík č. 29 – starosta obce, Josef Šnajdr a Rudolf Drexler – radní, pak členové výboru obecního: Josef Hadaš a František Vinklárek, za správu školy Karel Kahlíg. Tato komise shledala všechny místa navržená tj. na zahradě starostově parcela č. 87 za velmi vhodnou. Na pozemku Františka Bartošíka č. 20 za vhodnou a na obecním pozemku Nad Ulicí za méně vhodné. To vše dal přítomný vrchní ing. do protokolu na místě sepsaném zanést. Všichni přítomní zástupcové obce souhlasili se zněním protokolu a též jej podepsali. Útraty vzešlé touto komisí v obnose 41.80 korun bylo nařízeno obecnímu úřadu zaplatit.

Místní školní rada ve společném sezení spolu s obecním výborem dne 3. 11. 1910 po projednání bylo dohodnuto a usneseno provést kup pozemku pana Bartošíka č. 29 a to ještě do Vánoc 1910 za dohodnutou cenu 2.000 korun. Dále bylo usneseno, aby plány na novou školu zhotovil ing. arch. A. Grůber – ředitel odborné školy z Val. Meziříčí. Ten zakázku přijal a dne 15. května roku 1911 školní rada plány obdržela. Toho roku od jara 1911 se konaly přípravy na stavbu školy, lámal se kámen ve skále č. 20 – Bartošíkové. Od lámání 1 m3 15 korun. Z Krásna do žní bylo dovezeno 50.000 cihel. Formanům bylo placeno za dovoz od 1.000 ks 20 korun a cihelně 36 korun, asi 20.000 cihel bylo vypáleno v Osušníku a na Dulici, po žních pak ještě dovezeno 20.000 ks cihel z Krásna. Dne 3. 7. 1911 ve 13 hodin se dostavili Jan Kroutil c. K. školní rada a další pánové. Za obec pak byli přítomni: Jan Bartošík – starosta obce, Josef Šnajdr – radní, Josef Hadaš – předseda místní školní rady, Josef Menšík – místopředseda MŠR, Karel Kahlíg – správce školy. Na místě byl sepsán protokol a stanoveny změny v plánech – celkem 14 bodů. Dne 27. června 1911 rozeslány ofertní lístky – výběrové řízení s termínem do 6. srpna 1911. Ve společném sezení místní školní rady a obecního zastupitelství konané dne 10. srpna 1911 zkoumány došlé oferty a shledáno, že solidní jednání podali stavitelé Deml a Bednařík. Návrh stavitele Demla byl o 520 korun levnější, a proto byl přizván k jednání na neděli 13. srpna 1911. Tento stavitel se dostavil a protokolárně přistoupil na podmínky stavby. Dne 30. srpna 1911 za přítomnosti místní školní rady a obecního výboru byly vyměřeny základy budovy a dne 4. 9. 1911 položen základní kámen ke škole.

Jelikož počasí přálo a dělníků bylo dost, byla dne 11. listopadu 1911 budova úplně hotova, dána pod střechu a okna zatlučena. Pokrývač začal krýt střechu 14. 11. a 19. listopadu byl již s prací hotov. Tašky byly dne 6. 10. objednány u firmy Jindřich Czejka v Kunvaldě. Jelo pro ně 11 povozů z naší obce. Dovezeno bylo 5.000 tašek, 4 střešní okna a potřebné nárožníky, to vše za 475 korun.  Traversy a jiné železářské zboží pro stavbu koupeny u firmy Strnadel Josef ve Val. Meziříčí. Potřebné dřevo obstarala obec. Po svatodušních svátcích dne 12. května 1912 přišli dělníci, aby pokračovali ve vnitřní a venkovní úpravě školy tak, aby bylo možné od 16. září započít s vyučováním.

Dne 30. srpna 1912 byla školní budova komisí prohlédnuta a zkolaudována. Této komisi byli přítomni c. K. okresní hejtman Karel Veliš jako předseda c. K. školní rady.  Dále c. K. vrchní inženýr František Kadlíček z Nov. Jičína, dále c. K. okresní školní inspektor Jan Kroutil. Za obec byli přítomni: pan Bartošík – starosta, Šnajdr Josef a Rud. Drexler – radní, František Řimák – výbor, Jos. Hadaš – předseda MŠR, František Bartošík – obecní výbor, Karel Kahlíg – správce školy. Shledáno bylo 8 závad, které musí být do zahájení vyučování odstraněny.

Dne 22. září 1912 byla školní budova svému účelu vysvěcená, toho dne odpoledne za přítomnosti p. děkana se z návsi od kaple odebral průvod školních dětí za družičky oděných, za nimi pak mládež, hudba, hasiči v krojích, dále p. děkan, c. K okresní hejtman, c. K okresní školní inspektor, starosta obce, předseda místní školní rady, obecní výbor a místní školní rada v plném počtu. Za nimi pak velké množství lidu místního a přespolního. Před okrášlenou školní budovou vlály čtyři prapory. Tam všechny přítomné vítala žačka M. Kahlígová na pódiu, kde i harmonium bylo. Dále pak přednesla báseň:            

Dnes ples a jásot naši obec plní,

cit vděčnosti se našim srdcem vlní,

dnes dávná touha bude splněna,

dnes nová škola bude vysvěcená.

Ó plesejme – ten dům naší školou bude.         

Báseň tato měla několik slok. Poté důstojný pan Cyril Bařinka provedl obřad svěcení. Po něm následovaly projevy a pak předání klíčů správci školy. Ten přiměřeným projevem poděkoval za správu školy a za žáky. Svou řeč ukončil slovy: Nechť vzkvétá naše nová škola po dlouhé časy a věčně nehynoucí čest a sláva jejím zbudovatelům.

Tak byl zahájen provoz nové školy. Učitel Kahlig učil v Kladerubách od 1. září 1882 do 31. srpna 1923 tehdy 41 let. Tehdejší stávající škola málo vyhovovala potřebám vyučování a jsa učitel světem prošlý, že škola musí i reprezentovat obec, dělal vše pro to, aby se vesnici nová moderní škola postavila. To se mu díky pokrokově smýšlejícím občanům ve výboru obce a školní rady podařilo uskutečnit. Jeho zásluhou spolu s prvním radním R. Drexlerem byl vysázen u Osušníku ovocný sad v roce 1910 padesáti jabloněmi a padesáti hruškami, které ještě dodnes nesou ovoce.

Při svátcích velikonočních vzpomeňme pana řídícího Kahlíga, když chlapci zpívají o Velkém pátku melodickou píseň: My poledne zvoníme, kteroužto za tím účelem pan řídící složil a dodnes se zpívá. Je třeba připomenout, že stál u kolébky – u založení sboru dobrovolných hasičů v Kladerubech, kde byl až do odchodu z Kladerub jeho jednatelem.

Poklidný život obce a tehdejšího státu Rakousko Uherska narušila událost, jež dala do pohybu celou Evropu a to zavraždění následníka trůnu u Sarajeva. Situace, která bezprostředně následovala, bylo vyhlášení všeobecné mobilizace dne 31. července 1914. Nebylo snad v obci domácnosti, z níž by nemusel někdo do války. To se odrazilo i ve školství, kde také učitelé byli povinni se dostavit ke svým doplňovacím plukům. Také náš pan učitel Ludvík Vosmanský byl poslán na ruskou frontu, kde byl později zajat. Na jeho místo k nám nastoupil učitel J. Gillar. Děvčata v ručních pracích pletla pro vojíny v poli nátepníky a nákoleníky, jak bylo nařízené. Ve škole o nedělích se konávaly s mladíky 16ti a 17ti letými mobilizační cvičení. Ve škole mezi žáky byly prováděny sbírky v akci „Péče o mládež postižené válkou“. Také válečné půjčky byly po vesnicích upisovány. Jedna z půjček, v pořadí již 6tá konaná 11. 5. 1917 vynesla v úpisech 25.000 korun. Učitel Gillar byl přeřazen do Jasenice, jelikož správce školy byl na 89 žáků sám, tak učil 1 třídu dopoledne a II. odpoledne. Později 18. 9. 1917 mu byla na výpomoc dána učitelka Ludmila Indruchová z Komárovic. Ruční práce vyučovala slečna Ličková. V říjnu 1918 zastavil vyučování ve zdejší škole dr. Offner c. K. lékař z Kelče pro podezření a výskyt španělské chřipky. Téhož roku na podzim byla 1. válka ukončena.

Dne 21. prosince 1918 ve vyzdobené škole má správce školy K. Kahlíg přiměřený projev k žákům a k občanům o osobě T. G. Masaryka jako 1. prezidenta Československé republiky. To již se pozvolna vracejí nebo o sobě dávají vědět jak vojáci, tak zajatci a legionáři, jež byli na frontách a bojištích.

Vážení občané, vzpomeňme také těch někdejších žáků, občanů Kladerubských, kteří za 1. světové války padli na bojištích za naši svobodu a svůj věčný sen sní daleko od domova. Byli to většinou mladí lidé, jejich hroby již dávno zarostly trávou a jména z křížů smyly deště. Byli to: Bartošík Jan – starosta obce, Gerla František, Fábík Arnošt, Helísek František, Indruch František, Indruch Jan, Janásek Tomáš, Kundrát Tomáš, Kundrát Teodor, Kundrát Vojtěch, Kubík Josef, Kubík Benjamín, Kubeša Jan, Pelc Klement, Pelc František, Skýpala František, Šnajdr Rudolf a Vinklárek Bedřich. Dodnes si na ně vzpomínáme v době, když noví rekruti jdou k odvodu a pak s věncem z rudých květů v doprovodu hudby a představitelé obce jdou ke kapličce padlých na Hořansko. Je na nás, aby tento důstojný projev úcty k padlým se i nadále udržoval a na naše padlé se nezapomnělo. Jen pro informaci – Kaplička – boží muka na Hořansku je postavená v roce 1927 na místě, kde před tím stál tříboký kamenný sloup s výklenky pro sošky svatých. V jednom z výklenků bývala soška sv. Floriánka – patrona hasičů, kde hasiči na sv. Floriánka – 4. května chodili průvodem jej uctít.

Vážení spoluobčané – bývalí žáci. K napsání této zprávy bylo použito různých dobových zápisů, ponejvíc však školní Kroniky I. a druhý díl, jenž jsou uloženy v okresním archívu ve Vsetíně. Tyto zápisy pořizovali řídící a učitelé po dobu působení na škole. Některé zápisy jsou velmi podrobné, hlavně co se týká výstavby školy, jiné jsou velmi skrovné, jak můžete sledovat v období meziválečném, ve kterých se o škole dovídáme po několik let jen o konání dětských dnů, sbírek a oslavě 28. října. Záleželo na učiteli, nakolik věnoval zápisu do školní kroniky času. Dalším slabým místem je II. válka, kdy část kroniky je psána retrospektivně tj. po uplynutí doby děje. Prosíme čtenáře, aby tuto skutečnost brali na zřetel.

Na památku upálení Jana Husa byl pravidelně pořádán lampionový průvod k Boží muce na Hořansku, kde bývala zapálená hranice a vzpomenuto Jana Husa. V roce 1920 pořádána mezi žactvem sbírka na pomoc dětem postižených válkou. V roce 1921 si podal žádost o penzi správce školy K. Kahlíg. Toho roku je všeobecné sčítání osob konané ve dnech 15. – 20. února. U nás bylo zaevidováno 507 osob.

Do lidové školy hospodářské v Komárovicích docházeli také žáci z Kladerub a Němetic.

Dne 1. 9. 1921 začala na naší škole službu učitelskou slečna Marie Kahlígová. V roce 1923 je uvolněn do penze náš dlouholetý řídící učitel Karel Kahlíg. Na jeho místo nastupuje učitel pan Rudolf Měkota, dále učí slečna Kahlígová, kaplan Jemelka a ruční práce slečna Ličková. V poválečném roce byla vysazená u školy lípa svobody, u které se v pozdější době přednášejí dětmi básničky k 28. říjnu – k osvobození.

Dne 29. června sehráno dětmi divadelní představení „Kouzelný proutek“. Nezapomenutelným dnem tehdejších školáků bylo vítání prezidenta T. G. Masaryka ve Val. Meziříčí dne 26. června 1924. Toho vítání se zúčastnilo 50 dětí z Kladerub. Jeli na vozech. Odvoz zajišťoval Adamík Ferd. a Šnajdr Josef vlastními potahy a zdarma.

Od dubna 1925 začala vyučovat u nás jako pomocná učitelka Apolena Malinová. Do školy dochází 76 žáků, část ročníků od páté třídy dochází do měšťanky v Kelči, proto některé žáky nevídáme na fotografiích pořízených s žáky zdejší školy.

Při dětském dnu v roce 1925 byly přednášející děti a děti hrající scénku „Skautky“ poděleny uzenkami a sodovkou. Toho roku byla zbudována betonová zídka a na ní zhotovený drátový plot a to ze strany od silnice. Také vykopána studna pro zalévání květnice, voda v nové studni byla sirnatá, tudíž nevhodná. Jako minulá léta oslavy se zaměřovaly na dětské dny a na 28. října. V roce 1928 se děti zúčastnily poprvé filmového představení, byli ve Val. Meziříčí, hrálo se „Král králů“. K desátému výročí osvobození dala místní školní rada školní budovu vymalovat, okna, dveře i skříně natřít. V roce 1929 dochází do zdejší školy 66 žáků a do měšťanky 9. Ve škole vyučují: řídící Měkota, M. Kahlígová, náboženství kaplan Jemelka, ruční práce Anna Prachařová (o ní bylo známo, že bez deštníku nevychází, byť by sluníčko svítilo, nebo byl mráz). V předvečer 80.tých narozenin T. G. Masaryka byl uspořádán lampionový průvod ke Kapličce padlých. Kromě školních dětí se zúčastnili i hasiči. To byla ve vesnici zavedena již elektřina, takže ten večer byla mnohá okna okrášlena a osvícena, také školní budova byla ozářena. Básně svátek svobody přednesli: M. Kubíková, M. Tvrdoňová, Adamík J., Bartošíková F. Další básně přednesli: Cahlíková B., Skypala Fr., Měkota Vít, Kettner, Hadaš, Mucha, Kubešová, Tvrdoňová Fr., Kubík Josef a Šnajdrová E.

1. června byl oslaven svátek matek, jak již mnohokráte. V roce 1931-32 je učitelský sbor nezměněn. Později odchází do Branek řídící Měkota. Dále zůstává M. Měkotová – rozená Kahlígová I. třídu, Rudolf měkota II. třídu. Kaplani K. Dolanský a Josef Musil. Ruční práce slečna Prachařová. Žáků je 78, z toho 6 chodí do měšťanky.

 K oslavě T. G. Masaryka sehrálo žactvo tři divadelní scénky: K tatíčkovi, Pohádkový sen a Jen psaná mysl duši křídla dává. V závěru oslavy byla pěna píseň: Teče voda teče a hymny. Tak byly ukončeny 82. tatíčkovy narozeniny. K svátku matek secvičila paní řídící hru se zpěvy a tanci – Krakonošova medicína. Přítomné ženy byly poděleny perníkovými srdci, to upekly děti pod vedením učitelky Prachařové. Školu ukončila děvčata: L. Gerlová, Lud. Indruchová, M. Tvrdoňová. V roce 1932-33 byla změna v učitelském sboru, M. a R. Měkotovi odcházejí učit na Horní Bečvu, na jejich místo nastoupili: Albín Stuchlík a Žofie Indráková z Němetic. Do školy dochází 85 žáků. Dále učí K. Dolanský a A. Prachařová. V tu dobu se jeví školní zahrada – Květnice školdozorci dr. Šebestovi jako značně zanedbaná. Toho roku novým panem řídícím konány úpravy záhonů před školou. Ozdobné keře zakoupeny od Voj. Jasného z Kelče. Z rozpočtu na školu bylo použito: na zemní práce 497 Kč, růže vysokokmenné 330 Kč, ozdobné keře 530 Kč, jiřiny 60 Kč, letničky 200 Kč, písek, sklo a jiné 180 Kč, tyčky a skleněné koule 220 Kč. Celkem náklad na okrášlení školy činil 2.020 Kč.

K oslavě 28. října bylo toho roku uvažováno o použití radiopřijímače, tento se však nepodařilo zajistit, tak básničky a scénky přednesli žáci tak jako minulá léta.

V neděli 30. ledna 1933 byla uspořádána dětská besídka pro rodiče a dospělejší mládež, výtěžek 35 Kč byl věnován na zakoupení sítě a míče na hru volejbal. Dále byly konány sbírky pro dětský domov ve Val. Meziříčí, bylo vybráno 2,3 kg másla a 83 vajíček, které osobně odnesly do dětského domova M. Kubíková a M. Hermanová. Toho roku byl 28. říjen oslaven jako každoročně, navíc se hrálo divadelní představení: Pro princeznu Svobodu.

Volbu prezidenta T. G. Masaryka sledovaly děti v přímém přenosu díky zapůjčení radiopřijímače učitelkou Indrákovou. Na to ihned pomyšlení, jak pro školu radiopřijímače pořídit. Bylo odhlasováno z cestovního fondu dát 200 Kč. Předseda místní školní rady Josef Menšík daroval 50 Kč, zbytek zaplatila místní školní rada. Přístroj byl zakoupen z Prahy od firmy Mikrofona za 612 Kč. Toho roku se uskutečnil vlastivědný zájezd na Radhošť s žáky II. třídy. Na nádraží a zpět žáky dovezli: Jos. Haša a Fr. Janásek. Většina dětí jela tenkrát poprvé vlakem. Jeli do Frenštátu, pak pěšky k Pustevnám a ke kapli. Toho roku ukončili školní docházku: Jar. Bartošík, Fr. Kubeša, Frant. Škařupa, Frant. Tvrdoň, Bož. Blažková, Mar. Blažková, Lud. Kubešová, Mar. Kubíková, Frant. Menšíková a Mar. Plesníková.

Rok 1934-35. Na místo učitelky Indrákové nastoupila Ant. Svozilová. Do školy dochází 75 žáků. Toho roku ustaveno volné rodičovské sdružení. K Vánocům byla uspořádána vánoční nadílka při vánočním stromku. Účastníků bylo tolik, že stáli i na chodbě, byla to první slavnost toho druhu. Vybíráno po 1 koruně, bylo vybráno 140 Kč. Příštího roku byl 2. a 3. června podniknut vlastivědný zájezd na Buchlov, Buchlovice a Velehrad. Pro 27 žáků do Branek a zpět jeli Kubík Josef a Indruch Josef. Žáci za dva dny nabyli hojně vlastivědných poznatků – píše se v dobovém zápise. Koncem roku školního navštívili žáci výstavu – Práce a kultura ve Valašském Meziříčí.

V roce 1935-36 změna učitelů. Učitelka Svozilová odchází do Jasenice, k nám se vrací učitelka Indráková, která už tu tři roky učila. Oslavy 28. října se konaly za použití nového radiopřijímače v přímém přenosu. Při manipulaci s radiopřijímačem příští den byl zasažen elektrickým proudem žák Jar. Plesník tak nešťastně, že byl na místě usmrcen. Dne 31. října byl svými spolužáky a množstvím občanů doprovoděn na jeho poslední cestě a po církevních obřadech pochován na kelečském hřbitově. Toho roku byl připravován vlastivědný zájezd do Zlína, avšak po strašlivé nehodě dětí z Rakové na Dyji bylo od zájezdu vypuštěno. Konána opět sbírka na dětský domov ve Valašském Meziříčí. 26. prosince uspořádána vánoční besídka s nadílkou u stromečku. Obecní zastupitelstvo přispělo 200 Kč na zakoupení jižního ovoce. Toho roku ukončili školní docházku: Karel Bartoněk, Fr. Pelc, Fr. Plesník, Lud. Blažková, M. Kubešová, Fr. Kundrátová, M. Mořkovská a M. Plesníková. Žáci se poprvé zúčastnili představení zvukového filmu, představení bylo v Kelči, dávali: Jízdní hlídka. Do měšťanky dochází: A. Bartošík, Jar. Hadaš, Jos. Pelc, Ant. Kundrát, Frant. Kopřiva, Arnošt Kubík a Lud. Kundrátová. Toho roku byla zvýšená pozornost věnována na výcvik v protiletecké ochraně. Služby byly rozděleny na hlásnou, poplachovou požární, zpravodajskou, samaritní a dopravní.

Školní rok 1938-39 započal za nepříznivých politických poměrů jak vnitřních, tak zahraničních. První třídu vyučuje Jan Kovář, který zde nově nastoupil. Škola obdržela koncesní listinu k provozu radiopřijímače. Neklidné zahraniční poměry se přiostřily. Mobilizací do 40ti let byl povolán i učitel Kovář jako p. por. V tu dobu vyučuje řídící učitel sám. V roce 1938 byl propuštěn do výslužby Al. Stuchlík. Na jeho místo nastoupil učitel Ludvík Rolinc, jež vyučoval na Opavsku a po zabrání Sudet byl umístěn do Kladerub (byl rodák z Komárovic).

 Dne 3. 2. 1939 byl vedením školy pověřen učitel Karel Vepřek, který zde působí jen do října téhož roku. Od 20. 8. přes prázdniny bylo ve škole ubytováno říšské vojsko. Ve školním roce 1939-40 byl opět správou školy pověřen Ludvík Rolinc, dále učí K. Vepřek, ruční práce učitelka Prachařová a náboženství Ant. Vrzalík. Po odchodu pana učitele Vepřeka přichází na školu paní učitelka Hašová z Komárovic (ze mlýna). Od roku 1941 počala vyučovat paní učitelka Buriánková z Choryně. Toho roku přibývá nový vyučovací předmět – výuka německého jazyka. Dne 8. 4. 1941 byl řídící učitel Rolinc zatčen Gestapem. Byl vězněn po tři roky. V roce 1942 přichází učit na školu Frant. Skýpala. Řídícím učitelem byl Frant. Michna, který byl k nám přeřazen z Vidče. V tu dobu navštěvuje školu 69 žáků. Někteří žáci od 5. postupového ročníku navštěvují měšťanku v Kelči. Kdo se na měšťanku nedostal, vychází z naší školy z 8mého oddělení. Mimoškolní činnost je zaměřená na sběr léčivých rostlin, staré hadry, papír a kosti jsou sbírány na pomoc říši.  V roce 1943-44 přichází na školu nový učitel Karel Svoboda z Polic. Bydlí s rodinou ve výminku č. 31 u Hadašů. Ve válečných létech se nevyučuje dějepis. Byly zřizovány Kuratoria pro výchovu mládeže.

Koncem roku 1944 byli po vesnici a ve škole ubytováni zákopníci, kteří budovali zákopy a kulometná hnízda na různých pro válku strategických místech. Z přilehlých hospodářských budov u školy byla zřízena kuchyně a další provozní místnosti. Po dobu pobytu zákopníků v dědině se ve škole nevyučovalo. Žáci si ve stanovenou dobu chodili jen pro domácí úkoly. Po odchodu zákopníků a úklidu školy se provoz školy obnovil. To již fronta postupovala, často žáci s učiteli pozorovali o přestávkách přelety velkých rojů letadel spojeneckých armád. V době přechodu fronty z vyučování také mnoho nebylo.

Řídící učitel Frant. Michna, který byl bytem v č. 38 u Menšíků, odchází na vlastní žádost v roce 1946. 22. 8. 1946 nastupuje na školu učitel Alois Frühauf. Denně dojížděl na kole z Hrachovce, kde byl bytem s rodinnou. Po nějakém čase se do Kladerub přestěhovali. Dále nastoupil po odchodu K. Svobody Josef Novosad z Choryně. K vyučovacím předmětům se přidala povinně ruština.

Po 2. světové válce se na naší škole prováděly různé stavební úpravy. Mezi tyto práce patřily výměna oken, zavedení vodovodu do budovy školy a zbudování sociálního zařízení, přístavba útulku pro předškolní děti, oprava fasády, výměna střešní krytiny, nové podlahy v učebnách, v pozdější době přibylo ústřední topení v celém areálu školy.

V roce 1956 nastoupili noví učitelé pan Blažek s manželkou a učili u nás do podzimu roku 1958. Odešli na vlastní žádost. Byli vystřídáni učitelským párem manžely Sofkovými. Nástupem těchto učitelů začíná období, kdy vyučování ve škole není jenom povinností, ale i zábavou. K tomuto přístupu využívali nejen dobu vyučování, ale věnovali dětem všechen svůj volný čas. Za jejich působení byla obnovená činnost SRPŠ, což přispělo k vybudování celého areálu pro využívání volného času dětí. Byly to houpačky, kolotoč, betonový parket a s tím i úprava hřiště, výsadba okrasných dřevin atd. V té době byla výborná spolupráce mezi učiteli a rodiči, která vyústila v pořádání mnoha pěkných společenských akcí, mezi ně patřily výlety, sportovní akce, dětské dny, stavění a kácení máje a další, kterých se účastnila vždy velká většina našich občanů.

V létě 1958 byl v naší vesnici zřízen ve škole nový útulek pro děti předškolního věku. První vychovatelkou byla Vlasta Hurtíková z Val. Meziříčí. Dětem vařila paní Šnajdrová. Zprvu bylo v útulku umístěno okolo 20 dětí rodičů, kteří pracují na polích. Tento útulek byl předzvěstí dnešní mateřské školky. Ta pak byla zřízena trvale v roce 1959. Zde byla dlouho zaměstnána jako vychovatelka paní Hašová. V roce 1961 je v pěti ročnících celkem 42 žáků. Důležitým momentem v rozvoji školství v celé naší oblasti byla skutečnost, že od září roku 1961 dostávali zdarma žáci veškeré učební pomůcky. V učebnách byly položeny nové podlahy. V roce 1965 byla budova školy opět modernizována a opravena. V důsledku poklesu žáků byla v naší škole zkrácena výuka z pěti na čtyři ročníky.

Od roku 1969 přebírá vedení školy paní učitelka Sofková, manžel Jaroslav odchází na ZŠ do Kelče. Za jejího ředitelování bylo na celé škole vybudováno ústřední topení. Po jejím odchodu v roce 1972 dochází k velmi častému střídání učitelů. Mezi ně patřila paní učitelka Kadlecová, paní Leciánová, paní Šišáková, paní Adámková a pan učitel Segeťa, dále učili pan učitel Berák a zaskakoval pan učitel Herman. V roce 1974 přichází pan ředitel Jaroslav Pikula z Němetic, kde dříve po mnoho let učil. V roce 1977 byla v důsledku velkého poklesu žáků vytvořena jen jednotřídka o čtyřech ročnících s celkovým počtem žáků 27, od této doby dochází k poklesu ročníků na 3 a dále pak na 2. V roce 1980 byla pak naše jen jednotřídní škola základní uzavřena a děti od 1. ročníku začínají chodit do ZŠ v Kelči. S ukončením vyučování v naší škole byl také zrušen učitelský byt, který nebyl po několik let využíván učiteli, byl však pronajat na nějakou dobu manželům Boháčovým. Po roce 1980 bylo započato s rekonstrukcí celého 1 nadzemního podlaží budovy. K ní byl přistavěn nový pavilon mateřské školy včetně klubovny v suterénu.

V době rekonstrukce byl provoz mateřské školy přestěhován do sálu obecního úřadu (při hospodě) a přísálí. Po dobu pobytu školky v sáli OÚ se žádné zábavy ani jiné kulturní akce v obci nekonaly. Bylo využíváno jen sportoviště ve mlýně. Dne 1. 2. 1982 byla rekonstrukce i přístavba hotová a MŠ se nastěhovala zpět do budovy školy. Ostatní prostory budovy školy byly využívány jako klubovny pro potřeby pionýrské organizace. Děti byly v pionýru u nás organizovány ve dvou oddílech a zkušení vedoucí oddílů se starali o mimoškolní využití dětí během celého roku. Pořádali sportovní soutěže, hry, vycházky do přírody, orientační závody a jiné tematické soutěže.

Po uzavření výuky na naší škole v roce 1980 jak již bylo vzpomenuto, dojížděly děti od 1. ročníku do Kelče. Toto dojíždění dělalo prvňáčkům značné problémy, tak museli prvňáčky doprovázet do Kelče některý z rodičů, nebo starší sourozenci. V roce 1989-90 přišlo znovu do úvahy školu v Kladerubech zprovoznit pro dostatek dětí v ročnících, to aspoň pro první ročníky. K tomu se v podpisové akci vyjadřovali občané naší obce. Po delších průtazích se přece dobrá věc podařila a k 1. 9. 1991 bylo zahájeno vyučování prvních 4 ročníků. Učitelé byli manželé Koneční z Poličné. V současnosti jsou stále 4 ročníky s 30ti žáky ZŠ. Do školky dochází 29 dětí. Školní a školkové děti se mají možnost stravovat ve školkové jídelně. Provoz školky a školy včetně učitelů zajišťuje 7 pracovníků.

V době počátků vysílání televize byla také ve škole z kabinetu zřízena kulturní místnost, kde mohli naši občané sledovat televizní programy, neboť v té době bylo na vesnici jen málo televizních přijímačů. Tato místnost po roce 1961 přestala být využívána a dále sloužila jako ředitelna.

Součástí pravidelného vyučování ve školách byla i výuka náboženství, jak již bylo dříve vzpomenuto, kteréžto vyučování konával vždy některý z kaplanů z Kelečské fary a do Kladerub docházel nebo dojížděl. Za dobu existence školy u nás je to jistě celá řada duchovních. V pamětech 60sátníků a starších je dobře znám páter Orzelík, kromě výuky náboženství promítával dětem filmy v sále u Hermanů. Dále vyučoval pan farář z Choryně, sestry z kláštera, katechetka z Val. Meziříčí a současní faráři z Kelče. Z povinného předmětu, který měl své místo ve školní zprávě se stalo časem vyučování náboženství nepovinným a v mnoha případech i nežádoucím vyučovacím předmětem. Záleželo jen na rodičích, zda budou posílat děti do náboženství.

Součástí areálu školy patří i školní zahrada a hřiště, které sloužívalo a slouží dále k pořádání různých sportovních a kulturních akcí pořádaných školou. V roce 1966 byl nákladem více jak 60ti tisíci zbudován stabilní betonový parket, jenž se dodnes používá. Taneční zábavy jsou z hygienických důvodů zakázány konat v areálu školy a školních hřišť. Tyto se přesunuly do mlýna. Za školou bylo před léty dosti velkým nákladem zbudováno sportovní hřiště. Třeba, že si vyžádalo dosti nákladů na jeho několikeré úpravy, dodnes se toto nepodařilo dotáhnout do konce, aby sloužilo svému účelu.

Ke škole neodmyslitelně patří i knihovna a tím i půjčování knih. Taktéž obec vlastnila knihovnu. Tyto se časem spojily a byly pak návazné na knihovnu v Kelči, se kterou se knihy obměňovaly. Půjčování knih, jež byly na obecním úřadě, se věnoval vždy někdo z občanů. Současná knihovna je v přízemí školky, kde knihy půjčuje paní Pelcová. Je známo, že čtenářů ubývá, poznání nahrazuje televize.

Školní a školkový areál byl v roce 1995 značným nákladem opraven, byly vyměněny některé vadné trámy krovu, budova školy a přístavby překryta novou krytinou, fasáda opatřená speciální nátěrovou hmotou. Také vnitřní úpravy školky byly přes prázdniny provedeny. Na vzhledu, stavu a vybavení školy a školky se jistě podle množství podepsal každý ze starostů obce a předsedů NV. Díky jim a také všem vyučujícím.

Kantoři bývali na vesnici nositelé kultury a osvěty. Psávali různé žádosti občanům, dělali na obci písaře pro styk s úřady proto, že mnohý starosta v té době byl rád, že se uměl podepsat, sestavit vhodnou písemnou zprávu mu dělalo značné potíže. Nebylo snad učitele, který by neovládal některý z hudebních nástrojů. Hrávali na tancovačkách a podíleli se na výchově muzikantského dorostu. Nebylo zimy, kdy by se v dědině nesehrálo aspoň jedno divadelní představení, které většinou kantoři režírovali. Při zakládání hasičských sborů byli to taktéž oni, kdo dělali jednatele sboru, jako tomu bylo i u nás, kde spoluzakladatelem hasičského sboru v Kladerubech po velkém ohni v roce 1898 byl řídící pan Karel Kahlíg. Druhým takovým snaživým, který zveleboval prostory zahrady před školou, jenž bývaly samý květ, byl pan učitel Stuchlík.

Učitelé jako státní zaměstnanci byli poplatní době, ve které žili, tak museli vykonávat práce a služby o  jejich správnosti mnohdy sami nebyli přesvědčeni, ať to bylo při vypisování válečných půjček pro válčící Rakousko v době 1. světové války, těch jak se v kronice píše, bylo několik, dále pak povinná výuka německého jazyka, velebení říše a správnost vedení války Německem. Obdoba byla v pozdější době s výukou ruštiny a všeho ruského. Také v době socializace vesnice měli učitelé nelehký úkol v přesvědčování zemědělců při zakládání JZD. Ne každý toto konal z vlastního přesvědčení, ale byli i takoví, že byli pro věc zapálení a mnohdy dělali více, než měli.

Dominantou u školy je vzrostlá lípa, byla zasazena po skončení první války jako „Lípa svobody“. Tato se ujala až jako třetí. První uschla, druhou zlomil vítr brzy po vysazení, až tato se dočkala dnešních dnů. Každoročně bohatě kvete, krásně voní a v době květu hostí tisíce včel.

Třeba, že od výstavby nové školní budovy uplynulo více jak 80. let, zůstal po staré škole název části obce a ještě dnes je staršími užíván, kdy se říká za školou nebo k pojmenování občanů zde žijících – za záškolí. Naše vesnice byť malá, dala základ vzdělání v obecné škole několika doktorům, inženýrům a středoškolsky vzdělaným občanům. Těm, kterým dosažení vyššího vzdělání, ať z jakýchkoli důvodů bylo cílem nedosažitelným, dala aspoň základní vzdělání, přesto se všichni zařadili do naší společnosti a podle schopností a dovedností byli a jsou jejími platnými členy.

Vážení spoluobčané – bývalí žáci, jistě v období našich školních docházek jsme zažili rozloučení se spolužačkou nebo spolužákem, kteří zemřeli ve školním věku. Ticho zůstane v našich myslích povždy dětmi, neboť smrt jim nedovolila zestárnout. Vzpomínejte často na svou rodnou vísku, na své spolužáky, na domov a mládí, které jste v obci prožili. Buďme rádi, že v naší škole znovu zní dětský smích, že přetržená nit vyučování je znovu pevně navázána.